„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěcej se… …a co to vlastně máme na zítra do školy?... …Království Tvé, buď… …na co sem se to ještě chtěl podívat na netu? Jo, na tam to…“ Z modlitby se pomalu stává jakési automaticky odříkávané pozadí mého uvažování nad nedůležitými věcmi. „…Věřím v Boha, Otce… …hej, modlil jsem se už Zdrávas Královno?“
Ač nerad, tak podobný vnitřní dialog sama se sebou místo s Bohem se mi v poslední době stává poměrně často. Z okamžiků které věnuju Bohu se občas místy stává uvažování nad vlastními prkotinami. Smyl slov modlitby se vyprazdňuje, pořadí se automatizuje. Myšlenky se rozbíhají a utíkají kamsi do něčeho, co není v tuto chvíli vůbec podstatné.
Modlitba se stává prázdnou, stává se pouhou básničkou, kterou si jen tak říkáme. Pak vesele uděláme kříž, možná se nám uleví že jsme si „odkroutili“ svoje a můžeme se opět věnovat „důležitějším“ věcem. Možná nás trochu zahryže svědomí ohledně nekvality modlitby, což ale většinou bývá přebito předsevzetím že zítra si už dáme pozor aby se to neopakovalo. Samozřejmostí je že ne. A už nejen slova jsou prázdná. Vyprazdňuje se mysl, či se spíše zaplňuje našimi vlastními nedůležitostmi. Najednou, pomalu ale jistě se otupujeme. Najednou nám nevadí že jsme nebyli dlouho u zpovědi. Někdy příště, až bude čas… Maňána… Jsme zahleděni do sebe, do vlastních malicherností každodenního života a to důležité nám uniká. A úměrně tomu roste neklid. Víme že něco je špatně, ale nechceme/nedokážeme si připustit že tomu tak je doopravdy (a když o tom píšeme článek tak místo v ich-formě píšeme v množném čísle :-P). Někdy je ale neklid tak nesnesitelný že už prostě nejde něco nedělat. A cítíme že je to trochu lepší. A děláme malé krůčky z prázdnosti zpět k Plnosti… A Bůh na nás vždy čeká s otevřenou náručí a je ochoten nás opět naplnit…
(o kvalitě toho textu nejsem moc přesvědčen, ale potřeboval sem se vypsat :-) )
Pod tenhle článek bych se hnedka podepsala.<br />
Taky často přemýšlím o věcech, co jsou úplně mimo. A pak si najednou uvědomím, že řeším nějakou zajímavou barevnou kombinaci oblečení nebo tak.
Občas mě také trápí nedokonalost mojí modlitby, ale kdosi mi na to jednou řekl, (nebo jsem to někde slyšela, možná v kázání) že pokud se chceme umět modlit dokonale, vždycky tomu bude předcházet nedokonalé modlení. Musíme se to přece nějak naučit :) Hlavně nezaujímat postoj (i když tady to snad nehrozí :)), když mi nejde se modlit, tak se nebudu modlit vůbec - radši si budu číst Písmo - možná to taky může mít něco do sebe, ale modlení jako takové by se tak úplně taky opomíjet nemělo.
A když nám někdy utečou myšlenky, je pravděpodobně dobře o tom s Bohem mluvit, jak už tu bylo řečeno. Pán Bůh nás má rád, a chce s námi sdílet naše radosti i starosti ;)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.