Malývelký papírek

Před sebou mám ležet malý papírek. I když slovo „malý“ je tak trochu nepřesné a zavádějící. V porovnání s jemu podobnými papírky, které jsem v minulosti vytvořil, je velký. Nechutně velký. Při pohledu na něj se ve mně mísí dva pocity radost a zděšení. Radost z toho že jsem ho dokázal vytvořit. Zděšení z toho co je na něm napsáno. Dal mi docela dost práce, ale myslím že ta námaha stála za to. Když se na něj podívám důkladně, je hustě popsán, je na něm spousta slov, škrtanců a šipek. Ten papír není obyčejný. Je to tahák ke svaté zpovědi.

Musím se přiznat že jsem měl v poslední době docela blbé období. Nedokázal jsem se soustředit. Při mši; při modlitbě. A čím že to bylo způsobeno? Eufemisticky řečeno: neexistencí malého papírku :-) Natvrdo řečeno: leností jít ke zpovědi :-( Ano; myslím si že to, čím jsem si prošel bylo tím způsobeno. Myslím že není nutné popisovat do detailů čím jsem procházel, snad bude vaše představivost dostatečná. ;-)

Když se na to období dívám zpětně, v pravidelných intervalech se u mě objevoval vnitřní dialog: „Jé, zase bych měl jít ke zpovědi. Ale už je pozdě, kašlu na to, chci se na ni přece dobře připravit (ne jen odříkat „standardní soubor hříchů“-vím že to zní hrozně ale jinak to nazvat nedokážu); udělám to za týden.“. Touha po co nejlepší zpovědi se zvrhla v naprostý opak toho co jsem v počátku chtěl. A tak se to opakovalo dva měsíce. Byly to dva hrozné měsíce. Nedůvěra, pochyby, pokušení, zoufalství. To je nejlepší charakteristika toho děsného období.

Mezidobí se přehouplo postní dobu. Ve spolču jsme se bavili o tom jak ji hodláme prožít. Někdo říkal že se bude snažit více modlit, jiný zase že bude více číst Bibli. A mě, zatím jen částečně, došlo co se se mnou děje. Jak ochotně v sobě živím prázdnotu a jak mě tíží moje nastřádané hříchy. Něco málo mi došlo, ale bylo toho tak málo že to nedokázalo překonat mou lenost. Dál jsem si „spokojeně“ žil. Tato spokojenost byla ale jen relativní. Svědomí se přece jen ozvalo, začal jsem si uvědomovat vážnost situace. A tak jsem si někdy v půlce tohohle týdne řekl, že když už máme tu postní dobu tak bych si mohl číst Bibli. A tak jsem ji náhodně (no dobře, bylo to na druhý pokus) otevřel Bibli, konkrétně Žalm 107; 4-6: "Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli. Žíznili a hladověli, byli v duchu skleslí. A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně: sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla." To mě ohromně nakoplo. Řekl jsem si, že už MUSÍM konečně něco udělat.

To jsem ale ještě ani zdaleka netušil co se na mě „chystá“ o víkendu. V rámci průmyslové špionáže jsem se vydal do spolča do Znojma, kam už jsem byl dlouho pozván (doufám že mi to kamarádi z Přímětic odpustí). Na programu byla opravdu zajímavá animace. Nejprve každý z nás postupně „dostal“ na papírcích celý zázrak stvoření (v podobě fotek). Každému byl věnován zvlášť, osobně a s láskou. Mohli jsme každý uvažovat nad tím co nám bylo s obrovskou láskou svěřeno. Náhle se však atmosféra změnila. Mezi nás byla rozhozena, opět v podobě fotek, kvanta hříchů a pokušení. A co jsme udělali? Ochotně odložili nám s láskou a péčí svěřené a začali se dobrovolně vrtat a podrobně zkoumat to co se válelo kolem nás. Byla to docela dobrá alegorie k tomu, v jaké situaci jsem se nacházel. Poté program pokračoval. V perfektní náladě jsem se vrátil domů a „obvykle trávil sobotní večer“.

Když se ručičky budíku přehouply přes půlnoc, naznal jsem že by nebylo marné jít na kutě. Náhle jsem si uvědomil co jsem si v týdnu řekl. Že půjdu v neděli ke zpovědi. A pomalu začínala druhá část vnitřního dialogu: „...už je pozdě...“ ale konec byl jiný než předtím: „...ale přesto se k ní pořádně připravím.“ Neříkám že to bylo lehké. Stát tváří v tvář svým hříchům není lehké. Byl jsem naprosto zděšen čeho jsem byl schopen se dopustit. Ale kdo by nebyl... (ne že bych to chtěl nějak zlehčovat)

Po zpovědi se cítím mnohem lépe. Beru to jako nový začátek. Začátek který snad nedopadne jako ty předchozí „začátky“... Malývelký papírek je toho němým svědkem.

PS: Doufám že jsem dokázal, aspoň částečně, sdělit co jsem sdělit chtěl :-)