Projev u příležitosti rozloučení s absolventy

Čas plyne, bohužel či naštěstí jen kupředu. V těchto dnesch se ukončila, troufám si říct, velmi významná etapa (nejen) mého života. Po osmi letech jsem úspěšně završil své studium na znojemském Gymnáziu Dr. Karla Polesného. A u příletosti rozloučení s abslventy jsem řečnil jako zástupce osmileté formy studia.

Pouze bych poznamenal, že proslov není výlučně mým dílem, svůj nemalý podíl na jeho vzniku má i můj kamarád Lukáš, za jehož pomoc mu děkuji.

 


 

 

Vážený pane řediteli a profesorský sbore, drazí kolegové absolventi a, nyní již bývalí, spolužáci. Osm let je dlouhá doba.

Za tuto dobu se uskutečnily čtyři olympiády, na kterých čeští sportovci získali 24 medailí, proběhly celkem osmery volby, vystřídalo se 6 ministrů školství a obměnila se třetina zdejšího profesorského sboru. Tito jsou tedy služebně mladší než my, takže de facto by oni měli vykat nám a ne my jim. A to, že byly 3x odloženy státní maturity je už jen takovou třešničkou na dortu. Kvůli tomuto nesmrtelnému projektu nás ukončení našeho zdejšího studia pronásledovalo dříve, než by se nám líbilo. Ale že by se to na nás nějak pozitivně projevilo, to fakt nevím…

Osm let je i dost dlouhá doba na to, aby se z našich, tehdy nejstarších, spolužáků-maturantů stali přísedící při naší vlastní maturitní zkoušce.

V roce 2002, se nám 8 let zdálo jako nepředstavitelně a nekonečně dlouhá doba. A to není náhoda, pokud totiž osmičku položíme naležato, získáme symbol nekonečna. Úvodní éru našeho pobytu zde, v tomto ústavu, můžeme rekonstruovat pouze ve formě kusých vzpomínek. Pohledy vzhůru na tehdejší maturanty, které jsme občas považovali za profesory, a kteří nás považovali za cosi, co se neustále plete pod nohy a pobíhá kdesi hluboko u země. Zoufalá hledání, neznámo kde umístěných, učeben, které jakoby se poťouchle přemisťovaly po celé škole a byly pokaždé někde jinde. A samozřejmě konfrontace s novým kolektivem. Sice ne všechny vzájemné vztahy byly ideální, ale na druhou stranu se najdou i tací, ze kterých se stali přátele, někdy i na celý život.

Ale určitě bude na co vzpomínat. Mnohé z našich, nutno říci drobných, ba dokonce bezvýznamných až titěrných, kázeňských přestupků se staly opravdu legendárními. A protože jsou legendami, není třeba je jmenovat.

V průběhu našich osmi let došlo i na pubertu. U některých probíhala (a možná stále probíhá) vice než viditelně, u jiných nepozorovaně, v případě některých jedinců panuje nejistota, zda vůbec proběhla. Každopádně jsme se z dětí stali dospělými lidmi, alespoň formálně…

Čas dál neúprosně plynul, ale náš vztah k maturitě se téměř nezměnil. Vnímali jsme ji jen jako dvoutýdenní skoroprázdniny. A ještě vloni nám vůbec nepřišlo, že by se nás měla týkat i nějak jinak. Lehké záblesky prozření se možná objevily při předání maturitního praporu. Ale to je asi tak všechno.

Na počátku letošního školního roku pro nás byla maturita stále ještě hudbou vzdálené budoucnosti. Připnutí maturitní stužky nám ale připomnělo, že status maturanta nám již nikdo neodpáře. Maturitní slohová práce pak byla nepříjemným drobným procitnutím z předmaturitního nicnedělání. Některým z nás dokonce rozšířila obzory, když se po 13 letech školní docházky dozvěděli, že v souvětí se píší čárky. Po zveřejnění harmonogramu zkoušek už částečně bylo na čase se začít bát; ne-li děsit. Když jsme si následně rychlým a poté i zoufalým pohledem do rozvrhu tříd ověřili, že nad námi žádná 9. A není, tak nám už opravdu, ale opravdu nebylo pomoci. Samotná maturitní zkouška ale byla pro spoustu z nás příjemným překvapením. Učitelé byli vstřícnější, než jsme předpokládali, ruce občas šťastnější, než jsme doufali. Při samotném zkoušení se z nečekaných zákoutí naší paměti vynořovaly naprosto netušené znalosti. A než jsme se nadáli, tak jsme zapíjeli svůj úspěch.

Nyní stojíme na konci naší pouti tímto ústavem. Uvědomujeme si, že čas zde strávený byl jednou z nejbezstarostnějších ale také nejzásadnějších etap našeho života. Nyní se naše cesty rozcházejí a každý z nás již směřuje za vlastními cíli. Na své cestě budeme ale vzpomínat na spolužáky, na profesory; vždy budeme vycházet z toho, co jsme se zde dozvěděli. Ale co mě, a možná nejen mě, opravdu mrzí je to, že jsem se nikdy nedozvěděl, co se skrývá za tajemnými dveřmi u stropu v suterénu. A to myslím není jediné tajemné místo této budovy. Budovy, která nám mnohé dala a na kterou snad vždy budeme vzpomínat v dobrém…

Děkuji vám za pozornost

 

Zobrazeno 18052×

Komentáře

Evickakarlik

moc hezké! možná už jen paní Šobová měla lepší proslov, a že jich bylo!!:-)

Pafka

Vojtí, klobouk dolů, naprostá paráda !!!

Gratia

Bomba, Vojto, netušila jsem co se v tobě skrývá:-)

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio