Papež ve Štatlu-když tam už byl (neděle)

Aneb naprosto Boží den. Jak celkově, tak i v detailech...

(navazuje na tento článek)

Probudil jsem se náhle. Vůbec se mi nechtělo se podívat kolik je hodin, nechtěl jsem vědět kolik času mi zbývá než budu muset opustit svůj vyhřátý spacák. Ale zvědavost nakonec zvítězila. Šátrám tedy po mobilu a tisknu křížek. Ve chvíli kdy se rozsvítil displej mi myslí proběhlo několik nadávek. Večer jsem si budík nastavil na 3:30; na displeji se teď skví čas 3:33! Ten krám nezvonil! Hned ale děkuji Bohu za tuto, dalo by se říci, drobnost-že jsem se i bez pomoci toho krámu probudil sám. Budím i Vojtu. Hned si otevírá plechovku Red Bullu, já si tu svou dám až za chvíli. Balení těch pár věcí do krosny zabralo chvíli, dokonce se mi, oproti jejím zvyklostem, nerozjel zip. Balení stanu nám nečinilo problémy a po využití služeb Johnny Servisu jsme se odebrali do areálu.

Jak jsem kráčel po hlavní cestě, hned jsem změnil svůj dosavadní názor-ten areál je opravdu majestátní a obrovský.

Po konzultaci s mapou nám nečinilo nalezení příslušného sektoru problémy. A hned přšlo překvapení-mezi zmrzlými osobami postávajícími kolem jsem uviděl hned dvě známé tváře. A tak to bylo po celý den. Původně jsem si myslel že to bude „anonymní“ akce-kolem mě se bude valit horda neznámých lidí; přitom jsem celý říkal jen „ahoj“, „čau“, „zdar“, popřípadě „Chvála Kristu“...

Registrace pořadatelů zatím vesele probíhala. Každý dostal jasně žlutý převlečník s nápisem POŘADATEL, visačku a poukázky na jídlo. Kdo chtěl, mohl si dát šťopičku něčeho ostřejšího. Pak začalo školení. Byli jsme rozděleni do tří skupin: cestáři obcházející sektory, pořadatelé uvnitř sektoru kteří se přesouvali kam bylo potřeba a bránaři co kontrolovali místenky u vstupu, ve které jsem skončil i já; konkrétně ve bočním třímetrovém vstupu v sousedství sektoru A3.

A pak pronesl Pavel Ženíšek, vedoucí našeho sektoru, slova která si budu pamatovat ještě hodně dlouho: „...další krizový okamžik nastane přibližně v 9:45, to mezi naším sektorem a sektorem A3 pojede Svatý otec v papamobilu...“. V tu chvíli jsem nemohl myslet na cokoliv jiného-přímo kolem mě pojede Svatý otec!!! Tato slova mě vzpružila mnohem více než plechovka Red Bullu co jsem právě popíjel... Tahle myšlenka mě povzbuzovala celé to chladné ráno a já se už nemohl dočkat... Když bych nebyl pořadatel tak bych asi podobné štěstí neměl...

Po skončení školení jsme se odebrali na určená místa. Lidí moc nepřicházelo a pokud, tak používali hlavně hlavní vchod takže jsme spíše postávali, popocházeli, usrkávali kafe z termosky-prostě se snažili nějak zahřát. Za pódiem zatím vycházelo slunce. Toužebně jsme ho očekávali, protože slibovalo konec našeho mrznutí. Pak jsem naznal že by bylo vhodné si zajít pro občerstvení. I při cestě pro něj do hlavního pořadatelského stanu jsem potkával známé tváře-dvě známé pořadatelky ze Znojma-a jídlo mi vydávala Maruška z Osovky, i Petra sem tam zahlédl...

Dav lidí se zatím zvětšoval a na pódiu začínal předprogram. Družný rozhovor nás bránařů mezi sebou se pomalu změnil v monolog k příchozím ve stylu: „Místenku!“ nebo „Nezapomeňte mít místenku pořád u sebe“ popřípadě „Sem vás nemůžeme pustit bez místenky, patříte do sektoru …“ a podobně, někdy jsem si procvičil i znalosti cizích jazyků (nemyslím zrovna slovenštinu). Přiznám se že bylo občas těžké odmítat a přemlouvat, zvláště staré, lidi, prostě být na ně z jejich pohledu „zlý“. Ale patří to k tomu. Sem tam jsem odběhl a cvakl pár snímků, holt degenerace. A fotit bylo co. Především krojovaní stáli za to.

Kolem trasy papamobilu se zatím začali shromažďovat pořadatelé a vojáci, každé tři čtyři metry někdo stál. Procházející lidi jsme již začali důrazněji posílat na svá místa. Nikdo a nic nesmí narušit volný průjezd a bezpečnost papeže!

Čas zatím plynul, davy houstly a sektory se pomalu zaplňovaly; většina lidí již byla na svých místech. Mezitím přistál Airbus s panem prezidentem na palubě.

Jak se blížilo 9:20, ohlášený čas příletu papeže, napětí a vzrušení rostlo. Všichni se dívali na nebe a vyhlíželi letadlo se Svatým otcem. Náhle zašumělo davem „Už letí!“ a opravdu-nad terminálem Tuřanského letiště se objevila malá tečka-stříbrný Airbus A-319-115 (CJ) české vládní letky s evidenčním číslem 2801 pojmenovaný po druhoválečném generálovi Karlovi Janouškovi KCB. Letěl ze západu a šel přímo na přistání. Během okamžiku se zvedly desetitisíce rukou třímající vlaječky Vatikánu a brněnské diecéze. Nad davem zavlály desítky a stovky (nejen) národních vlajek-České republiky, Slovenska, Polska, Rakouska, Vatikánu a jiných; dokonce i australskou či kanadskou vlajku sem zahlíd, o vlajkách a transparentech různých společenství ani nemluvě. Ty všechny vítaly Benedikta XVI. v hlavním městě Moravy, jejími obyvateli lakonicky zvaném Štatl, pro zbytek světa známém jako Brno. Nepopsatelný to okamžik!

Letadlo zatím přirolovalo k terminálu. Oči všech byly upřeny na obrazovky-byl na nich brněnský otec biskup Vojtěch a brněnský primátor Onderka jak kráčí po rudém koberci k letadlu a stoupají po schůdcích dovnitř. A po chvíli se objevil v dvířkách-ano, je to on!

A už nastupoval do papamobilu. Všem zmizel z dohledu. Jen přebíhající fotografové v dáli určovali kudy zrovna projíždí.

„Támhle je!“ říká Vojta a ukazuje kamsi na příjezdovou cestu od letiště.

„Kde?“ ptám se protože nic nevidím.

„No přece tam!“ ukazuje pořád do stejných míst.

Nakonec rezignuji na vyhlížení kdesi mezi zelení a čekám až někde zasvítí bílá nástavba pancéřovaného Mercedesu-Benz ML 430 s registrační značkou SCV 1.

A náhle jsem ho uviděl, už sjížděl po mírném klesání do poutního areálu, už zmizel mezi davy; jen jeho střecha dávala tušit kde přibližně je.

Pomalu se blížil, z cesty mezi sektory A0 a A3 už k nám odbočuje černé policejní Audi. Když projíždí kolem mě, odbočuje k nám papamobil doprovázený několika pány v tmavých oblecích z Ústavu pro ochranu ústavních činitelů. Krásně vidím Svatého otce jak žehná všem okolo, z jeho očí jde vidět veliká radost a nadšení z toho že tu může být s námi. Se zatajeným dechem jsem zmáčkl spoušť (fotoaparátu!!! :-P) a v tiché úctě si vychutnával okamžik jeho blízkosti o kterém jsem si myslel že už asi nikdy nenastane...

Papamobil zatím projel, já se díval za ním a cítil radost, Boží přítomnost; prostě naprosto úžasnou směsici pocitů o kterém si nepamatuji že bych někdy dřív zažil. Jak prohlásil Vojta: Zážitek na celý život!

Cesta papamobilu mezi davy už skončila, Svatý otec se připravoval na mši. Já jsem se zatím pokoušel o nějakou formu ztišení, ale moc se mi to nedařilo. Byl jsem neustále ve střehu kdybych byl někde potřeba.

Začala mše. Hudební doprovod byl opravdu nádherný a majestátní, jakožto varhaník (pokud se tak mohu nazývat) jsem si ho opravdu vychutnával a s velkou radostí zpíval. Tak trochu jsem zneužíval svého žlutého převlečníku a volně pohyboval se až k hranicím VIP sektoru abych měl co nejlepší fota, což se mi v rámci mojí technické výbavy dařilo a s výsledky snažení jsem víceméně spokojený. Lidi kteří se tam srotili za účelem focení jsme nekompromisně nahnali na jejich právoplatná místa, u některých to dalo trochu práce, ale nakonec jsme je přesvědčili.

Důležitý fotookamžik pro mě nastal těsně před evangeliem-četl ho totiž můj známý, trvalý jáhen Willi Türk který působí ve farnosti svatého Mikuláše ve Znojmě, takže foťák cvakal jednu fotku za druhou seč mu jeho digitální zoom stačil.

Kázání Svatého otce bylo zajímavé, tedy co alespoň pamatuji, protože pamatování si obsahů kázaní nepatří mezi moje silné stránky. Svůj fakt také sehrál fakt že při kázání jsem si poprvé za cca 6 hodin sedl, takže moji hlavní starostí bylo spíš neusnout. Proto jsem si kázání stáhl abych se nad ním mohl pořádně zamyslet.

Přiznám se že nejsem zvyklý na mši v latině-bylo to pro mě něco nového, bylo to zajímavé. Sice to vyžadovalo trochu více soustředění, ale byl to pro mě zážitek.

Mše plynula dál, blížilo se příjmání a my dostali za úkol udělat metrový koridor zevnitř kolem zábran aby podávající měli volný prostor. K mému překvapení to šlo jednodušeji a rychleji než jsem si myslel.

O pořádné „vzrušení“ se postaral až křik ze sousedního sektoru-“Potřebujeme sem doktora!“. Lékař byl hned na místě, asi to nebylo nic vážného protože nebyly potřeba ani služby hasičů s nosítky.

No, a už se pomalu blížil konec. Po požehnání a modlitbě Anděl Páně se papež v papamobilu odebral z pódia. Mezičas před jeho odletem jsem využil k tomu abych našel rodiče kteří byli v sektoru B8. Po dvou dvacetiminutových hledáních se mi to zdařilo.

Při návratu jsem ještě spatřil papamobil jak jede podél plotu k letadlu. To za chvíli odstartovalo a nabralo kurs na Prahu.

Udržet lidi v sektorech dalo docela práci. Vzhledem k tomu že náš sektor byl jeden z čelních, měl by se vyklízet jako jeden z posledních, což ale bylo pouze zbožné přání. Lidé se snažili odcházet, části se to podařilo rozmluvit, přesto hustota zalidnění klesala. Viděl jsem že některé cesty vojáci natvrdo přehradili a nikoho nepouštěli dál. Osobně si myslím že předčasné opuštění sektoru žádná výhra nebyla protože cesty ven z areálu byly naprosto ucpány a jen pomalu se posouvaly dál. Mě se mezi stáním v řadě a stání/sezení v sektoru rozhoduje lehce.

Kolem půl druhé jsme s Vojtem shledali že by bylo vhodné zahájit přesun na vlakové nádraží na speciální vlak do Staré Boleslavi. Rozloučili jsme se s kolegy, nechali se uvolnit od vedoucího sektoru a už si kráčeli ven z areálu. Byl jsem lehce nervózní, protože jsem zjistil že zbytek osazenstva stánku signálů se na cestu odebral již před půlhodinou. Původní plán přejít s davem dálnici a pak dojít na nádraží do Slatiny se ukázalo jako zhola nemožné. Policisté nám ho bohužel/naštěstí neumožnili obejít po poli a já se začal obávat jestli to stihnem. Nabrali jsme směr k terminálu letiště. Při pohledu na koleje jsem dostal nápad-ty přece musí vést na nějaké nádraží, domníval jsem se že do Šlapanic. Zkusil jsem zavolat vojtecovi jestli to je možné. Ten mi ale doporučil jet raději kyvadlovou dopravou která stavěla ve Šlapanicích, což sem netušil. Cesta narvaným autobusem trvala jen chvíli a po 400 m chůze ze zastávky jsme šťastně došli na nádraží kde jsme našli celou signální bandu.

Nádraží bylo plné lidí, pořadatelé a policisté kteří nám bránili ve vstupu do kolejiště stáli hustěji než my dopoledne při průjezdu papamobilu :-). Vlak za chvíli přijel a nezbývalo než nastoupit a... o tom si můžete přečíst tady ;-)