To say ''YES''

An event from my today's English lesson.

At the first, I was thinking about writing this article ''stylishly'' in English, ale nakonec jsem se rozhodl ho napsat v naší krásné mateřštině aby si ho mohli přečíst i neangličtináři (o náročnosti překladu do AJ nemluvě :-) )

„Good morning and sit down … open your text books on page 85.“

[Dobré ráno a posaďte se … otevřete si učebnice na straně 85]

Je 8:07 ráno, mám v sobě jedno silný kafe a jsem vzhůru už dvě hodiny. Otevírám svůj šedý Headway na příslušné straně. Hm, plakáty muzikálů-Fantom opery, Cats, Evita a, helemese, Jesus Christ Superstar...

„Listen to the to some song extracts. Do you know which of the musicals above they are from?“

[Poslechněte si hudební ukázky. Víte ze kterých muzikálů zmíněných výše jsou?]

A z magnetofonu se line notoricky známá melodie. Jasné-Jesus Christ Superstar... tu skladbu bych si moh odpoledne stáhnout... :-)

Následuje ukázka z Evity-taktéž identifikována bez problému.

Učitelka se pokouší rozvést diskuzi jestli jezdíme na muzikály. Úroveň diskuze je úměrná našemu nulovému nadšení a denní době. Mno nic, následují další nahrávky-tentokrát rozhovor s Timem Ricem, textařem muzikálu Jesus Christ Superstar a pak s Paulem Nicholasem, prvním představitelem Ježíše. Oběma jde prd rozumět, mluví klasickou angličtinou-rychlou+polykanou=téměř nesrozumitelnou.

V rozhovoru s textařem mimo jiné padlo že si nebyli jistí úspěchem kvůli námětu, přece jen, Ježíš je (většinou) osoba velkého významu a formátu i pro nevěřící osoby. A přes to až k tomu, že se Američané, na rozdíl od Čechů, opravdu ochotně baví o víře a Bohu. Načež se zeptala co si o víře myslíme my. Pak sled událostí nabral velmi rychlý spád.

Profesorka říkala cosi ve smyslu že „víra je dobrá ve chvílích kdy je nám špatně (a tak podobně), že když nám zemře někdo blízký tak že víme že je „někde na druhé straně“ “. Pak se do toho vložil spolužák v tom smyslu že „Ježíš byl dobrej, ale církev v současné době už ne“.

Po celou dobu trvání předchozího ve mně probíhal klasický souboj mezi „křesťanským svědomím“ a „ateistickým pudem sebezáchovy“ a to zhruba takto:

„Hej tak to je zase diskuze, ještě se do ní budu muset zapojit! Ale sem momentálně jedinej ve třídě kdo je praktikující křesťan a nikdo se mě nezastane, budu pro smích!“ (Dana nebyla ve škole, ale myslím že moji normálně uvažující přátelé by mě možná alespoň částečně podpořili, proč ale riskovat, že)

„Řekni něco ať znaj i odlišnej názor!“

„Hele vykašli se na to, budeš za de**la!“

„Řekni něco!“

„Drž hubu! Nemáš to zapotřebí.“

Spolužák zatím domluvil

„ŘEKNI NĚCO!“

Pocítil jsem v sobě vlnu síly a odvahy a zvedl ruku.

A začal mluvit, o tom, že zúžený pohled na věc (Bůh zachránce) není správný, že prostě zúžený, necelý, o tom že spolužákovy argumenty se dají použít proti kterémukoliv náboženství. Snažil jsem se argumentovat seč mi moje slovní zásoba stačila.

Reakce profesorky byla krátká: „And you belive in God?“

A já se zmohl jen na krátké americké „Yeah.“

Přišla ta chvíle o které jsem dlouhou dobu přemýšlel a věděl že jednou prostě přijít musí, chvíle které jsem se děsil, chvíle u které jsem si dříve nebyl jistý jak odpovím.

A bylo to snazší než jsem si kdykoliv myslel. Ono „Yeah“ ze mě vypadlo tak snadno a rychle, jako kdyby ho za mě řekl někdo jiný, jako kdyby to byla odpověď na nějakou naprosto triviální otázku která neselektuje lidi na „normální“ a „nenormální“. Bylo to snadné.

I reakce spolužáků byly docela dobré, popravdě řečeno mi po hodině žádnou speciální pozornost nevěnovali.

I když jedna světlá výjimka by se našla a to v podobě otázky souseda: „Hele, a to že nemáš holku taky souvisí s tím že seš věřící?“ (bylo mu přislíbeno odpovídající vysvětlení týkající se 6. a 9. přikázání a jejich vlivu na (nejen) moji morálku)

Nebojme se říct své „Yes“-jak Bohu, tak i ostatním lidem...

"And your homework are pages 59 and 60 in your Workbooks..."

[A váš domácí úkol jsou strany 59 a 60 v pracovním sešitě...]