„Kdo zažil, kdo to zná, ten pochopí, proč mám ty dny tolik, tolik rád. Nediví se proč jdu pěšky za deště i v horku, Pánu svému pěšky chválu vzdát...“ (píseň 149 z poutního zpěvníku)
Letošní Pěší pouť na Velehrad by se dala shrnout několika způsoby
třeba: 6 dní; 152 kilometrů; 220 poutníků; 2,5 puchýře...
nebo: Fotbal sme sice (Soluňáci) prohráli, ale zato jsme vyhráli poutní hitparádu s naší skladbou Slavíci z Velehradu...
Všechno výše zmíněné je pravda, nutno ale podotknout že poněkud stručná, o což určitě nestojíte, takže budu muset potrápit svůj spisovatelský um, neb toto má být „dojmový“ článek, po kterém všichni určitě toužíte :-P
Klasicky jsem navázal na mou tradici, založenou vloni, spočívající v tom, že půjdu pěkně od začátku z Vranova nad Dyjí, ne „až“ ze Znojma-o den později, jak jsem chodíval dříve. Oproti loňsku jsem změnil svoji roli při mších-pokorně jsem se vrátil do řad ministrantů, které jsem vloni opustil kvůli hraní v poutní schole.
Zahajovací mše probíhala v podstatě normálně až do chvíle kdy jsem pocítil chlad jehož důvod jsem neznal. Vysvětlil se o chvíli později, kdy jsem se podíval ven z okna-venku byla průtrž jako prase (doufám že omluvíte můj slovník). Samozřejmě jsem si v tu chvíli položil otázku co bude dál-protože v dešti se putuje docela blbě. (i když: „Vždyť není ošklivé počasí, vždyť jen prší“-otec Marián) O to větší překvapení mě čekalo při východu z kostela. Venku prahlo slunce a tvářilo se, jako kdyby žádná průtrž nebyla... Přesto byla cesta vranovskými serpentinami, zpestřená focením mládežníků na pozdí Vranovského zámku, kvůli vysoké vlhkosti vzduchu docela náročná. Když jsme se konečně dostali na rovnou půdu před Lesnou, suchost mého trička byla již dávnou minulostí a moje 1,5 l PET lahev s pitím byla, pozitivisticky řečeno, poloplná...
Cesta do Znojma, přerušená jídelními zastávkami v Lesné a Citonicích, za což patří lidem kteří je připravili od poutníků obrovský dík, ubíhala rychle. Ono to možná bude místy vypadat jako, jak bylo vtipně řečeno v předloňském filmu o pouti, migrace za jídlem. Mno, řekněme že, jakožto nejpříjemnější věc (hned po přijití na místo spánku) co nás v průběhu cesty potkala, nám nejvíce utkvěly v paměti. Ale zpět k tématu.
Letošní ubytování na děkanátní faře u svatého Mikuláše ve Znojmě bylo poněkud krkolomnější něž posledně. Naše oblíbená spací destinace-sklep/sklad napravo od vchodu byl bohužel zaskládán předměty z právě rekonstruovaného kostela sv. Jana Křtitele. A tak po zvážení situace a zjištění že volné místo je pouze v místnosti kde spí (odpusťte mi prosím onu formulaci) „starší“ muži jejihž přítomnost slibovala noční vokální stereo představení, jsme se rozhodli spát pod širákem na farním dvorku. Já osobně jsem si ustlal pod palmou mezi kytičkama :-). Poprvé jsme byli probuzeni jednu hodinu po půlnoci silným větrem, což nás nijak nerozhodilo, jen jsme se zachumlali více do spacáků, otočili se na druhý bok a spali klidně dál... Idea nerušeného spánku až do rána se rozplynula ve tři hodiny ráno. To na nás začaly dopadat dešťové kapky, takže jsme se museli urychleně evakuovat pod střechu. Třeba já s Vojtou jsme našli útočiště v kuchyni mezi linkami. A už dost naší noční eskapády.
Cesta ze Znojma do Miroslavi ubíhala, ve Znojmě za asistence policie, docela rychle. Hned po několika kilometrech jsme měli první přestávku. V Kuchařovicích jsme byli pohoštěni u Fouskových. Taková vzpruha po ránu bodne. Velká část cesty vedla lesem, takže jsme pohodlně kráčeli k úternímu obžerstvovacímu vrcholu-k Žeroticím, které to mají zakódované už ve svém názvu. (Zajímavé je že největší, ehm, žranice jsou ve vesnicím na Ž, třeba ve zmíněných Žeroticích, Žarošicích nebo ve Věteřově [výjimka potvrzující pravidlo]). Občerstvení je nám zde servírováno přímo v místním kostele, což vzniklo tak, že cca tři roky zpět zrovna pršelo a tak jsme se nemohli občerstvovat venku. A už to tak zůstalo. Při této přestávce se mi podařilo poprvé usnout v kostele. Rozhodně poprvé to bylo cíleně. Ke spánku doporučuji dřevěnou podlážku u bočního oltáře :-))).
V Miroslavi čekalo poutníky poněkud nepříjemné překvapení. Místní plovárna byla, stejně jako vloni, zavřená takže byly na vybranou dvě alternativy: buď jít „na čuňu“ nebo se očistit v Miroslavské kašně... :-) Já jsem využil třetí možnosti, a to Vojtova pozvání, nejen, na očistnou návštěvu jeho blízkého bydliště... Po mši svaté v místním kostele, při které jsem, stejně jako po zbytek poutě, měl na starost kadidelnici, a která byla ozvláštněna obnovou manželských slibů, následovat veselý večer. Ten obstaraly tři skupinky, mající scénky na téma „Dvanáctero poutníka“. A pak už jen kompletář a šlo se spát. My jsme, klasicky, spali na bočním balkonu.
Narozdíl od minulé noci jsme nezmokli takže jsme se svěží probudili do dalšího dne, kdy nás čekala „jmenná“ etapa. Říkáte si proč, že. Zkuste si říct „Miroslav Blučina“...;-)
Celý týden nám přálo počasí, a ve středu tomu bylo nejinak. Krásné počasí-co víc si poutník může přát. Po celou cestu nás provázely katecheze na téma „Sedm svátostí“, které zpracoval P. Peňáz. Byly opravdu zajímavé a já osobně jsem se dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Z Medlova, ve kterém o přestávce vzniklo několik zajímavých i kompromitujích fotek mě, nás provázel sám Kristus v podobě Nejsvětější Svátosti. Mezitím jsme po mostě překročili dálnici. A po svátostném požehnáním, několika nálety armádního vrtulníku Mi-8/17 a kilometrové cesty polem nás čekal druhý nejadrenalinovější zážitek pouti-přechod frekventované cesty Pohořelice-Rajhrad, který se díky našim pořádkovým obešel bez závažnějších komplikací. Vidina jídla nás popoháněla k Hrušovanům u Brna, kde jsme, jak už tušíte, opět občerstvili. Po poněkud úmorné cestě po nekonečné cyklostezce se již před námi vypínala Blučina. Po bleskovém vybalení věcí se velká část poutníků odebrala do místního rytého bazénu (ne, to není překlep, ono to na něm je opravdu napsáno :-D). Nestoudně se přiznám že jsem si připlatil a šel do vířivky, která mě dokonale zregenerovala.
Mše svatá byla zde poněkud netradiční-sloužil ji otec Jan Krbec, přičemž po mši svaté následovalo posvěcení jeho nového auta. Blučina je oblíbená i z dalšího důvodu-díky štědrosti místní KDU-ČSL nám v místní hospodě každému dají vynikající gulášek. Mňam. Původně jsme chtěli spát na balkoně nad vchodem, bohužel jsme si nevšimli že je tam otevřeno, takže jsme spali v další naší oblíbené destinaci-na mezipatře. Právě zde, za intimního osvětlení mé čelovky, se zrodily slova slok našeho poutního hitu „Slavíci z Velehradu“, se kterým jsme i celou hitparádu později vyhráli.
Hned po chvíli, kdy jsme kráčeli vstříc vycházejícímu slunci, nás čekal další přecho dálnice, tentokrát dé dvojky. Společně s Vojtou jsme si hned po ránu udělali rozcvičku-dva fotící výlezy na stohy podél cesty. A to jsme již celí natěšení kráčeli k Těšanům kde nás čekala přestávka spojená s nákupem v místní Jednotě a prezentace Hnutí čistých srdcí.
Ve čtvrtek přichází významný milník pouti-její stý kilometr, na němž se sehrává fotbalové utkání Soluňáci versus Marianky. Po loňském podrazu v podobě svázání nohou dvou Soluňáků k sobě jsme letos měli standardní fotbalovou branku, zatímco Marianky měly „kasu“ o rozměrech 1x1m. Marianky si myslí, že s výsledkem 1:0 v jejich prospěch letos vyhrály. Jenomže se šeredně mýlí, neb MY jsme MORÁLNÍMI vítězi. Může se jim to nelíbit, můžou proti tomu protestovat, ale to je jediné co s tím můžou dělat... Mnozí znavení poutníci nechápou jak po 100 km chůze něco takového dokážeme. Já to taky nechápu, ale musím konstatovat že se mi pak jde stejně lehce jako když bych celou dobu jen seděl. Po fotbalové vložce následovala naše velká chvíle-Pavlík zahájil hitparádu, ve které jsme poprvé zazpívali naše Slavíky z Velehradu. Reakce poutníků byla bouřlivá a přinesla své ovoce-večer jsme již byli na průběžném prvním místě, které jsme si udrželi až do konce. Vítězství je o to cennější, že letos byla konkurence opravdu tvrdá...
Krátká napájecí přestávka u Dambořického JZD byla pouze předehrou toho co nás čekalo... Ano, byly to Žarošice, významné poutní místo a nejvýznamnější obžerstvovací zastávka naší pouti... Množství i výběr pochutin je obrovský a každý si přijde na své, proto je obtížné shromáždit poutníky na tradiční skupinové foto.
Cesta ze Žarošic do Věteřova je značně demotivující, protože náš cíl je viditelný po celou cestu. Neobvyklé je zde také je, že mše svatá je bezprostředně po našem příchodu, protože dnešní trasa je dlouhá a oproti jiným dnům přicházíme až kolem sedmé hodiny. Ve Věteřově jsme také pohoštěni; dokonce i liturgickými chipsy ;-)
Cesta z Věteřova do Buchlovic/Tupes je ze všech dnů nejkrásnější. Jde se skoro celá lesem, pěkně ve stínu... Bohužel, tento den opouštíme naši milovanou brněnskou diecézi a vstupujeme do olomoucké, což je doprovázeno mnoha hysterickými výstupy (zvláště Marianek). Po překročení hranic začíná poutní peloton podvědomě zrychlovat, protože se blížíme ke Klimentku, kde musíme být z prestižního hlediska před Velkomeziříčským proudem, což se nám letos opět povedlo, takže jsme jim při jejich příchodu mohli zazpívat ironické „Zase druzí, aleluja...“. I když, letos to bylo trochu těsné, neb jsme tam byli první jen asi o půl hodiny...
Cesta z Klimentku ubíhá rychle, asi to bude tím že jde z kopce. A před Buchlovicemi nás čeká nejadrenalinovější a nejnebezpečnější akce-přechod rychlostní silnice E50. I přes menší zmatky se nám to podařilo beze ztrát. Před Buchlovicemi nás čekalo půlení, protože kapacita ubytování nám již nestačí a proto polovina poutníků přespává v blízkých Tupesích. I v Buchlovicích jsme bohatě pohoštěni.
Večerní program je tradiční a legendární-Volba „Miss Pajdy“. Má několik částí: vědomostní, pohybovou a somrovací. Ve vědomostní části odpovídají na otázky z různých okruhů, v pohybové se snaží co nejrychleji sbalit a v somrovací části somrují peníze od ostatních. Letos se vybíralo na naše nové letošní doprovodné vozidlo-bílou dodávku „Frajárku“, která nahradila našeho milovaného „Frajera“, který se odebral do věčných lovišť, respektive do šrotu...
Ceny pro vítězku byly letos dvě. Vedle tradičního fota s otcem Františkem, obdržela vítězka i velmi stylové tričko které věnoval Myšák.
Sice jsem původně plánoval spát v tělocvičně s ostatními, ale opravdu hrozný stav vzduchu mě donutil přestěhovat se pod širák na faru, kam jsme se přesouvali za zvuků skladby „Modlitba pro partu“ od Tří sester, které měly v Buchlovicích, stejně jako vloni, koncert.
Ráno po probuzení mě čekal menší šok. Po otevření očí byl dvůr fary téměř prázdný, a to byl večer plný. Bylo mi vysvětleno že v noci údajně byla přeháňka takže se všichni přestěhovali pod střechu. Nevím co k tomu říct. Celou noc jsem spal jako zabitý a spacák byl suchý...
V Buchlovicích se k nám připojili poutníci co přijeli autobusy, takže nás hned bylo o polovinu více. Jako mnozí jsem šel celou cestu z Buchlovic bos a musím říct že obdivuji ty co tak chodili. Později jsem na chodidlech našel několik krvavých oděrek. V Tupesech se k nám připojil zbytek poutníků, takže jsme byli opravdu pěkně dlouhý poutnický peloton. Těsně před Velehradem Pavel oznámil že jsme se Slavíky z Velehradu vyhráli hitparádu, takže jsme značku značící začátek Velehrad míjeli za slov „...Poutníci k Velehradu míří, už se k němu blíží...“.
Za zvuků zvonů jsme došli k bazilice, kde mě čekalo opravdu milé a brutální překvapení. Náhodou jsem se podíval na mobil načež jsem zjistil že mám pět nepřijatých hovorů, jednu SMSku od evulky a jednu od Martina, manžela mé sestřenice, ve které mi psal že se jim ve 4:25 narodilo čtvrté dítě... Mno, závěr jak má být...
Ze mše celebrované otcem Tomášem Gálisem, kancléřem žilinského biskupa, nejvíce utkvělo v paměti především krásné kázání („Nyní zatleskají rodiče svým dětem...“ „...a nyní zatleskají děti svým rodičům...“). Při mši jsem opět dostál své letošní tradici (téměř) pozdních příchodů s kadidelnicí k nakuřování pozdvihování... Inu, poučení pro příště... Zde by bylo na místě, neb jsem to osobně nestihl, abych pochválil a poděkoval svému „lodičkáři“ Kubovi Ucháčovi za perfektní asistenci při mších. Kubo díky!
Možná bylo vhodné uvést na pravou míru moje „nepití“ piva s Angelarem. Původně jsem si to pivo dát chtěl, ale po zjištění že čepují pouze Starobahno, pardon Starobrno, a když jsem viděl jakým způsobem ho čepují, mě chuť přešla a já si dal raději Kofolu...
Cesta domů uběhal celkem rychle, asi to bylo tím že jsem velkou část prospal. A na konci cesty jsem se stal terčem Božího humoru, ale o tom jsem už psal jinde...
Letošní pouť mi mnohé dala, hlavně poslední den byl obvzláště plodný, a to jsem se nezmínil o jednom smělém poutním plánu na příští rok, který s několika přáteli, dá-li Pán Bůh, spácháme. Už se těším na příští, jubilejní desátý, ročník. Vycházíme jako obvykle z Vranova nad Dyjí, a to 16.8.2010 v 15:00. Všechny vás srdečně zvu.
PS: Myslím že tento článek nedokáže plně vyjádřit co jsem prožil. Prostě: „kdo zažil, kdo to zná, ten pochopí...“
Angelárův článek o Velkomeziříčském proudu
Fotky z Velkomeziříčského proudu od petrz
ok, tož se budu já a i ostatní těšit :)
Tak jsem nakonec šla, viď :)) sice z Miroslavi ale jo :)) nakonec se musím usmívat tomu, co jsem všechno před rokem v zápalu těšení napovídala :))<br />
Už se těším na článek... taky bych měla zapracovat :))
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.