Neuvěřitelná příhoda o Pěší pouti na Velehrad, autobuse a dvou ministrantských oblečeních
Sice plánuju napsat článek o Pěší pouti na Velehrad, ale v jejím úplném závěru se mi stala příhoda která si zaslouží samostatnou stať...
Začalo to náhle a pěkně zostra. Po půlhodinovém čekání na přímětické faře na Avii, která mi přivezla krosnu a keyboard, jdu domů. „Vše je OK, mám krosnu, u ruce batoh, v něm foťák, peněženku i vše ostatní.“ říkám si. Ale náhle přišlo ono pověstné CVAK. V pikosekundě mi došlo že nemám všechny svoje zavazadla. V autobuse, v síťce nad sedadlem, zůstala moje igelitka s ministrantským oblečením! Paradoxní na tom je to, že jsem chvíli před výstupem podával spolucestující věci které ležely hned vedle ní. Telefonát otci děkanovi, který vystupoval později než já, skoro nic neřeší. Nikdo si jí nevšiml, takže tam zůstala. Malým uklidněním může být že autobus nejezdí jako linkový, takže se mi snad věci neztratí. No co, v pondělí zkusím zavolat na ČAS jestli tam náhodou ta igelitka nebude. Spíš mě ale trápí fakt že zítra je neděle, kdy věci v igelitce budu potřebovat a to se bude:
za á) kostelnici blbě vysvětlovat
za bé) kostelnice mě za to pravděpodobně přetrhne jak hada
V pitomé náladě přicházím domů a sděluji mamce co se mi stalo.
„Tak zkus zajet na ČAS, třeba tam řidič ještě bude.“
Naděje umírá poslední, takže startuji našeho Zeleného Draka (rodinná Škoda 120 právě slavící 30 let) a odjíždím do ruchu znojemského (velko)města.
Souběžné zaparkování naproti vrátnici mi nedělalo žádný problém. Vrátný si zrovna vychutnává svou večerní cigaretu.
„Dobrý den, já sem dneska jel vaším zájezdovým autobusem na Velehrad a zapomněl jsem si tam igelitku, nemáte ji tady náhodou?“
„Jak vypadala?“
„Bílá Kenvelo, je v ní černá sukně, divná bílá košile a takový černý cosi.“
Vrátný mizí v útrobách budovy, po chvilce se vrací.
„Jsou tam dvě, pojď se podívat.“
A opravdu, leží tam moje igelitka s oblečením a ještě druhá, červená S.A.M..
„Hele, vem si i tu druhou“ říká vrátný
Samozřejmě že nechci, co bych s tím dělal. Přesto se v cizí igelitce hrabu, na věšáku je jmenovka s nápisem Honza. Mozek horečně šrotuje. Honza... Honza... Honza Vrána to asi nebude, ten neministroval. Počkat, ale veze do Tábora jednoho Honzu co ministroval a jel s náma autobusem, třeba je to oblečení jeho.
„Počkejte, já zkusím někomu zavolat, třeba bude vědět čí to je.“
Zkouším mu volat. První i druhé číslo je nedostupné.
„Je mi líto, ale nevím čí to je. Bude lepší když to tady zůstane. Moc díky a nashledanou.“
Jdu k autu a přemýšlím-čí by to oblečení jen mohlo být? Zkusím ještě zavolat Honzovýmu bráchovi Josefovi-třeba se Honza z Tábora zmínil že ho nechal v autobuse...
„Ahoj Josefe, hele zapomněl sem si v autobuse igelitku s ministrantskýma věcima a sem teď v ČASu a je tady ještě jedna, taky s oblečením, s cedulkou Honza. Není třeba Honzy z Tábora?“
Josefova odpověď mě však totálně uzemnila a já začal tušit přítomnost Božího smyslu pro humor. „A je sukně a límec dělená nebo dohromady?“
S telefonem u ucha se vracím zpátky. Vrátný pořád/zase vychutnává cigaretu.
„Může se na tu igelitku ještě podívat?“
Je vidět že je z mého návratu trochu rozladěný.
Vrtám se v obsahu tašky-límec a sukně je zvlášť.
„Josefe, jsou zvlášť“
„Tak to je asi moje“
S příslibem dovozu ukončuji hovor.
„Ta kabela je mýho kamaráda, já mu ji vezmu. Ještě jednou moc díky; nashledanou a dobrou noc.“
Sedám do auta a řežu se smíchy. Nezažít to tak bych nevěřil že je něco takového možné.
Průměrnou rychlostí 75 km/h se řítím k Vítonicím. Předání igelitky se trochu protáhlo, protože oba jsme si museli sdělit jak to bylo.
Josef mi líčil: „No, já sem zrovna psal kamarádce z poutě a najednou mi došlo že nemám igelitku s ministrantskýma věcima. Už sem jí chtěl psát jestli ji neviděla před bazilikou protože jsem nevěděl jestli sem ji nechal tam, nebo v autobuse. A najednou jsi mi zavolal ty...“
Inu, konec pouti jaký má být!
PS: Když jsem si dneska po mši chtěl dát své věci na věšák tak jsem zjistil že zmizel. Ani po usilovném hledání nebyl nalezen, a tak jsem se začal hrabat v hromadě prázdných. Vybral jsem jeden, pověsil sukni a když jsem věšel rochetu, všiml jsem si že je na něm vyryto J. Novák... (pro osoby neznalé mých rodinných reálií je nutno zmínit že se můj táta jmenuje Josef...)
no jeto mozna pravda
je nuda nikdo nepise
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.