Šok z malého šoku

30. 11. 2008 15:36
Rubrika: Ze života

ŠOK Z MALÉHO ŠOKU

 

„...než koně doběhly (Velkou Pardubickou), děda už nebyl mezi námi...“ taťka

 

Datum: 12.10.2008

Čas: 16:15

Místo: Znojmo-Přímětice; tzv. Nová ulice

Osoba: Vojtěch Novák (já)

Nálada: perfektní

Předchozí lokace: DCŽM Mamre, kurz animátorů

 

Ano, ano. Po více než příjemném víkendu se vracím domů. Už strkám klíče do zámku, procházím verandou a jsem doma! Počky, tady něco nehraje... Na chodbě je nějak moc hemžení a všichni mají nějak vážné obličeje. Všichni co jsou v domě se mimoděk shromáždili přede mnou. Mamka, taťka, babička i teta co přišla na návštěvu. Po chvilce, která mohla trvat jakkoliv dlouho promluvil taťka a jeho slova si budu pamatovat asi až do smrti: „Přicházíš synu v těžké chvíli. Před deseti minutama umřel děda.“

Jediné na co jsem se v tu chvíli zmohl byl, řekněme že, překvapený obličej a v duchu jsem si řekl jen: „Heh?!?“.

Shodit krosnu ze zad, a udělat těch pět kroků do pokoje prarodičů bylo dílo okamžiku. Hm, takže je to pravda. Moje oči vidí (ne)milosrdnou pravdu.

Samozřejmě že jsem věděl že podobný okamžik jednou nastane, i když jako každý člověk jsem toto pomyšlení zapuzoval. Když jsem dříve přemýšlel nad tím co se asi bude dít když někdo blízký zemře, moje představy vypadaly asi takhle: proudy slz, já probrečím celé noci a nebudu schopnej myslet na nic jinýho, mamka totálně na prášky...

Situace byla ale naprosto jiná. Zatím sem nervózně přecházel po kuchyni abych se s tím vyrovnal. Místo smutku se spíš dostavoval pocit „srovnání se“. Je to tak a tak to má taky být. Dala se ve mně najít i radost nad tím že děda už je u našeho Pána. V tu chvíli jsem si uvědomil jakým obrovským darem je víra. Pocit radosti mezitím rostl a překryl smutek. Když se ten čas po 12.10. dívám zpětně tak jsem doslova šokován tím, jak málo mě ta smrt „šokovala“. (proto ten nadpis)

Taťka jednou prohlásil že v dědově životě bylo krásně vidět Boží řízení. Když ještě žili sami na vesnici, tak měli slepice. No a ty začaly pomalu vymírat... A zanedlouho potom co chcípla poslední tak se dědův stav zhoršil natolik že se o něj babička nedokázala sama postarat a museli se stěhovat k nám... Náhoda?

Nebo: Děda poslední dva roky života permanentně ležel na posteli, maximálně seděl. Teprve po těchto dvou letech se mu na začátku října začaly dělat proleženiny. Pak přišel den 12.10.2008... Náhoda?

Jen tak na odlehčení bych si dovolil jednu vsuvku: Když sem tuhle informaci volal rodině své sestřenice, tak mi její manžel odpověděl jen: „Si děláš srandu?!“

Když jsem o dědově smrti přemýšlel více, tak mi docházelo jak mu takovou smrt „závidím“. Zemřít takhle v klidu, doma, se svou milovanou manželkou sedící u postele... Když nad tím tak přemýšlím tak si myslím že modlit se za dar dobré smrti stojí opravdu za to!

Pokud si někdo myslí že staří lidé jsou zbyteční a nepotřební tak bych mu dovolil oponovat. Sice již nevládnou silou v rukách. Vládnou ale růženci v rukách. Netroufám si odhadnout za co všechno vděčím(e) tomu, že se za mě (nás) děda (a nejen on) modlil. A kromě toho nám i přináší radost. Děda měl radost vždycky když mě viděl. A já měl radost že on má radost. Vždyť ta nejkrásnější radost je radost z radosti druhých!

Na závěr si dovolím další úsměvnou historku: Když všichni smuteční hosté doházeli takovou tou malou lopatkou hlínu na rakev a pokondolovali babičce, shromáždilo se u hrobu všech pět dědových pravnoučat (ve věku 4-10 let) a dělaly to co ještě nikdy nedělaly: sypaly lopatkou hlínu do hrobu, a to tímhle způsobem: Nejstarší Terezka sypala jednotlivé lopatky hlíny a to stylem: „Ták jedna za mě, druhá za tebe, třetí za Tobiáška, čtvrtá za Barborku a pátá za Tomáška.“ Tenhle obraz mi vyvolal opravdu široký úsměv na tváři a z celého pohřbu mi nejvíc utkvěl v paměti. (a že na pohřbech prej není sranda).

 

„...a hlavně nezapomeň na Pána Boha!“ tohle mi děda říkal dost často když sem za ním přišel.

Neboj, díky tobě jen tak nezapomenu!

 

Díky Ti Pane že nám skrze život a smrt našich bližních zjevuješ svou slávu a moc!

 

Zobrazeno 1976×

Komentáře

evulka

Nad tymto rozmyslam v poslednej dobe dost casto - ako zvladnem, ked zomrie niektora z babiciek alebo dedo...pripada mi to take neskutocne, a zaroven viem, ze to raz (pravdepodobne) zazijem a ze to bude tazke...kazdopadne dakujem za "pozitivny" pohlad na vec :-)

Mikina

Krásně napsáno... můj děda, který zemřel předloni na podzim, ležel na posteli 7 let. Jinak jsem ho skoro nezažila. Ale pamatuji se, jak nám ho jednou dovezli z nemocnice, a vypadal už hodně na umření, dokonce jsme už všichni vytahovali černé obleky, ale děda se z toho ještě pro příští nejmíň 4 roky dostal... bylo to krásné, když teď vzpomínám... s pomocí charitní sestřičky ještě dokonce chodil o chodítku po pokoji... ale pak se to čím dále zhoršovalo... poslední týden už nemohl ani polykat... myslím, že jeho smrt byla vysvobozením, velkým milosrdenstvím pro něj a (kdo ví) možná i pro nás, protože věříme, že za to, co tady na zemi za těch posledních 7 let vytrpěl, musel jít rovnou do nebe... je to krásné, když si uvědomíš, že tam máš nějakého přímluvce...<br />
Tak nějak podobně, jak píšeš ty, jsem prožívala smrt mojí milované křestní kmotry. Zemřela mladá - 66 let, a pro všechny to byla velká rána. Ale chudák, nemoc přišla rychle aposlední asi dva měsíce už na tom byla dost špatně. Říkala nám, jak cítí, že už je držena jen modlitbami... no nakonec zemřela na Zelený čtvrtek tohohle roku... ale je to vlastně také velká milost... byl to velmi smutný pohřeb, ale přitom naplněný nadějí... protože kmotra měla hodně přátel mezi fokolaríny, pracovníky v Proglasu a v TV Noe, bylo tam hodně lidí a otec Leoš Ryška ještě krásně povzbudil svým kázáním... <br />
Někdy si uvědomuji, že je to otázka času, kdy zemřu já, protože smrt nás dozajista čeká, a jestli neřijdu před Boha s prázdnýma rukama... je to tak zvláštní... chtěla bych být bohu stále blíže, ale někdy mi přijde, že se spíše vzdaluji a příčím jeho vůli, schovávám za masky... avšak se to snažím bohu všechno obětovat - na exerciciích, KCHK, nebo na Velehradě... <br />
Někdy taky přemýšlím, když třeba čtu pěknou knížku, nebo se dívám na úžasné obrazy v kostelích, zda se někdy v nebi potkám s autory této krásy? uvidím ty milióny lidí, co žili přede mnou a vytvářeli mi stále pohodlnější krásnější svět? a přispívám také já něčím krásným, co bude přivádět k Bohu lidi, až já zemřu? ...<br />
Kéž se jednou uvidíme v nebi...

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio