Modleme se... Svěřme se...
Bylo to pozdě večer. Tak kolem jedenácté. Po vcelku náročném dni se na pořad dne dostal spánek. Domodlil jsem se a unavený konečně ulehl do své milované postele. A začal jsem přemýšlet nad uplynulým dnem. Hlavně nad školou. Musím říct že v naší třídě není kolektiv moc ideální protože se v ní vyskytují „experti“ kteří si hrdě říkají „šestka“. Rozhodně nemají daleko k nějaké blbé narážce nebo kecům. A toho dne se fakt „činili“ (i na můj účet).
A jak jsem tak přemýšlel, cítil jsem, jak se ve mně něco děje. Cítil jsem v sobě zlobu, která se pomalu začala měnit v záchvat nenávisti proti těmto spolužákům. Před očima se mi míhaly velkolepé obrazy mé pomsty jim, jak jim vrátím i se všemi úroky co jsem si od nich kdy zažil. V srdci jsem cítil touhu po radosti z pomsty. Tahle myšlenka mě úplně ovládala a já věděl že si s ní budu pohrávat ještě dlouho a že nebudu moct usnout. Tak byla silná a tak se mě držela!
Ale náhle, ve chvíli kdy jsem byl doslova „na vrcholu“ svého plánování pomsty, se ve mně ozvalo: „Ty přece nemáš být takový... A taky sám moc dobře víš, že takový ani být nechceš...“
V tu chvíli mi to došlo. Otočil jsem se ke kříži, který visí nad mou postelí a začal se modlit. Šlo to těžko, ale náhle jsem pocítil, jak zloba a nenávist mizí z mého srdce. Bylo to těžké, ale prosil jsem, aby jim bylo to vše odpuštěno, aby jim došlo jak ubližují ostatním, aby se změnili. Náhle jsem jim dokázal odpustit. Byl to nádherný pocit. Pocit úlevy a radosti. Plný pokoje jsem se otočil na bok a za chvíli usnul.
PANE DÍKY!!!
Gratuluji, že jsi s vedením a pomocí Boží vyhrál sám nad sebou. Z vlastní zkušenosti vím, jak je často těžké zapřít sám sebe a překonat špatnou stránku sebe samé. Ale jsem si jistá, že je pokaždé přítomno Boží milosrdenství. Shodou okolností (které jsou jistojistě vždy řízeny nebem) jsem se nad naší třídou a lidmi, co do ní patří nebo s ní mají něco společného, zamýšlela. Říkala jsem si, že až vždycky ráno vstoupím do naší třídy, v duchu se pomodlím za nás za všechny, za vztahy a za celý den, který spolu budeme trávit. Věřím, že i když se navenek „nic neobyčejného dít nebude“, uvnitř každého z nás se může něco změnit pohnout. A to, jestli my nebo ostatní něco poznáme, není až tak podstatné. Hospodin je všemocný, důvěřujme mu, že může změnit každého z nás bez výjimky.
Já si často pomáhám při takovýchto chvílích tím, že se na věc podívám z pohledu toho, kdo na mě má nějaké kecy. Když nebudu reagovat, nebo mu už něco řeknu, ale pak se budu dobře bavit s ostatními, bude vidět ten člověk, že mi to absolutně nevadí a pak třeba začnem spolu mluvit, aniž bych nějak brala v potaz, co se před chvílí stalo, tak si ten člověk začne říkat, proč to asi dělám. Nevím, esi jsem to napsala, tak,aby se to dalo pochopit, v podstatě chci říct, že je dobré odpouštět a ty špatné věci nějakým způsobem přejít. Tak ať se daří!:)
=)
To je doopravdy krásné svědectví... není nic hezčího (ovšem není to nejlehčí) všechno odevzdat do rukou Pána Boha... <br />
Prostě krásné, k tomu se nedá více dodat :)) držme si všichni palce, ať dokážeme takhle odpouštět neustále:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.